Varkala je ráj.

Strávila jsem tu dva dny a celou dobu jsem se nemohla vynadívat na ty nádherné výhledy na oceán. Část města je položená na 15ti metrových útesech, odkud je vidět daleko na moře, na písčité pláže a na sytou zeleň okolní vegetace. První den, kdy bylo moře rozbouřené po nedávném cyklónu, bylo úžasně sledovat a slyšet tu burácející sílu oceánu. Člověk si připadá tak malý… 

Z útesu bylo možné sejít po schůdcích dolů na pláž a vidět tu ohromnost oceánu zblízka. Byla jsem tu skoro sama. Pláž hlídali plavčíci. Jakmile jsem se moři přiblížila asi na deset metrů, hned na mě pískali, abych se zase vzdálila. Indové mají před oceánem velký respekt. I když je moře klidné, jsou tu prý hodně silné podvodní proudy a plavat se tu vůbec nedoporučuje. 

A ty západy slunce nad mořem se mi taky nikdy neomrzí…

Kromě dechberoucích výhledů na oceán je Varkala zároveň významným poutním místem pro Hinduisty. Hlavní atrakcí je chrám Janardhana Temple. Jedno odpoledne jsem se k němu vydala. Vedly k němu vysoké schody, na konci byly ohromné zavřené dveře. Indové si své památky před ne-hinduisty dost střeží. Nikdo nikdo. Jen pod schody stal v přístřešku s regály na odložení bot starší Ind. Příliš jsem nedoufala, ale zeptala jsem se, jestli můžu nahoru. Chrám je teď prý zavřený, až v pět hodin začne obřad. Když si ale u něj nechám boty a dám mu 10 rupií, můžu jít teď nahoru. Neváhala jsem. 

Vystoupala jsem nahoru a otevřela jsem ty těžké dveře. Ocitla jsem se úplně sama v prostranství mezi pestrobarevnými oltáři, zlatými a dřevěnými soškami… Jen jsem se domnívala k čemu asi slouží. V klidu jsem si celý venkovní prostor prošla, než mne přistihla starší Indka, která pravděpodobně připravovala vnitřek chrámu na následující obřad. Dala mi jasně najevo, že tam nemám co dělat. Vyprovodila mě ke dveřím a zamkla za mnou. Měla jsem štěstí strávit alespoň těch pár minut uvnitř.

Druhý den brzy ráno jsem se vydala z Varkaly podél moře směrem na sever. Měla jsem namířeno na Kappil Beach, asi 7km vzdálený polostrov. Jde o tenký kus pláže / země, který je na jedné straně omývaný oceánem a na druhé straně je jezero, nebo přesněji řečeno celý systém jezer a říček se slanou vodou, tzv. backwaters. Cesta tam byla nádherná. Pobřeží se během těch pár kilometrů neustále měnilo. Chvíli se šlo po útesech, chvíli ve stínu kokosových palem (z těch mám tedy dost respekt, viz moje noční dobrodružství v Mandremu 🙂 ), chvíli po bíle písčité pláži, chvíli po černé… Ale stále bylo po mé levé straně neúnavně bouřící moře a po pravé straně nádherná příroda. Velikou většinu cesty tam byla jen divočina a já.