S Varkalou jsem se rozloučila tradiční kéralskou snídaní. V mé oblíbené restauraci jsem si objednala puttu, váleček z rýžové mouky a kokosu upravený v páře. Podává se s medem, mlékem a banánem. 

Pak už jsem jen naložila krosnu na rikšu a jelo se na nádraží. Kollam, moje příští zastávka, je jen půl hodiny vlakem z Varkaly.

Zhýčkaná malebnou a klidnou Varkalou, jsem to v Kollam neměla jednoduché. Všude dopravní a odpadkový chaos a navíc celý den to vypadalo, že jsem tu snad jediný turista. Opravdu, až večer na hotelu jsem potkala mladý pár z Francie. 

Můj hotel je v centru rušného a špinavého centra milým překvapením. Jak jsem se dozvěděla, byl postaven známým kešu magnátem a i můj, nejlevnější, pokoj má mramorovou koupelnu, televizi, klimatizaci a úklidovou službu. Přiznávám, že po skoro měsíci a půl bylo příjemné si ve sprše zvolit, jak teplou či studenou vodu zrovna chci 🙂

Kollam je významným a jedním z nejstarších přístavních měst Indického oceánu. Zároveň je spolu s městem Alleppey hlavní branou do tzv. backwaters, systému kanálů jezer a lagun se slanou vodou. Odpoledne jsem se vydala k přístavu, abych zjistila, jak to funguje s projížďkami po backwaters. Měla jsem trochu obavu, že když nemám výlet dopředu objednaný, nebude pro mne zítra na lodi místo. V dopravní kanceláří za přepážkou seděl s nohama na stole starší Ind a vyvedl mě z omylu. Dnes se projížďka vůbec nekonala, protože nikdo nepřišel. Mám zkusit přijít zítra před 9. hodinou, ale jestli budu sama, budu muset zaplatit dvojnásobek ceny. 

Druhý den ráno mi bylo trochu slabo a škrabálo mne v krku (zatracená klimatizace), ale i přesto jsem se nadšeně vydala s výletním batůžkem k přístavu. A nebyla jsem jediný nadšenec! K mému překvapení v dopravní kanceláří už čekali tři lidi. Ten mladý pár z Francie, který jsem zahlédla včera v hotelu, a Terry, starší pán z Kanady. Bylo tak milé si po delší době popovídat s někým, s kým můžete sdílet podobné zážitky a dojmy z Indie. Na poslední chvíli se k naší skupině přidal ještě Sam, mladík že severni Itálie.

Přijel pro nás mikrobus. Abychom se dostali na místo, k tzv. Munroe Islands, kde jsou uličky backwaters uzoučké a nejkrásnější, musíme ujet asi 25 kilometrů za město. Což v Indii bez nadsázky zabere skoro hodinu. Úsměvné bylo, že v mikrobusu a i na lodi Indové velmi dbali na to, abych já, samotná žena, neseděla vedle žádného z mužů. 

Když jsme se konečně dostali na místo, ujal se nás průvodce. Cestou k lodi nám ukázal, jak tu roste různé koření. Kuličky pepře na zelené popínavé rostlině, lístky kari, nenápadné listy zázvoru se silnou vůní, nádherně aromatické listy koriandru a dokonce tu rostla i skořice a její listy po promnutí známě voněly.

Usadili jsme se do staré dřevěné kocábky, kterou ze zádi řídil Ind v modré kostkované “sukni” pomocí dlouhé bambusové tyče. Ta plavba byla jako cesta do středu země a my jsme byli jako objevitelé zapomenutých civilzací. Pluli jsme naprostým tichem, džunglí. Proplouvali jsme kolem místních obydlí, viděli jsme zblízka usměvavé domorodce, kteří tu spokojeně žijí. Hlavním zdrojem obživy je tu samozřejmě rybaření, konkrétně pak “chov” krevet. Všude kolem byl úžasný klid, byli jsme jediná turistická loď, nikde žádné odpadky. Zahlédli jsme i ledňáčka.

Návrat do normální indické reality byl o to horší tím, že se mi k nachlazení přidala teplota. Zbytek pobytu v Kollam jsem strávila s paralenem v posteli. Budu muset změnit plány své cesty. Ale dnešního výletu nelituji ani náhodou. Podívejte se, jak vypadala naše cesta do středu země.