Haridwar je nejposvátnější hinduistické město ve státě Uttarakhand. Poutníci sem přicházející v davech, aby se vykoupali v Ganze a vykonali obětní rituál, tzv. Ganga aarti. Každý večer se tu na břehu sejde několik set až několik tisíc věřících. Zní to jako hrozné davové šílenství, kterému je lepší se vyhnout. Ale moje dvě spolužačky z Británie, které sem na slavnosti u Gangy jezdí každý rok, mě přemluvily že si to nemůžu nechat ujít. A tak během volného odpoledne vyrážíme ještě s dalšími spolužáky ve dvou taxicích do Haridwaru, asi 2 h jízdy z Old Rajpuru.

Cestou jsme se stavili v místním džinistickém chrámu. Jedna z našich spolužaček z Bombaje, která jela s námi, je tohoto náboženství. Přišla se pomodlit. My ostatní ji následujeme a nemůžeme se vynadívat. Chrám je doslova celý vytesaný z kamene. Zvenku i zevnitř neskutečně detailní dekorativní práce – postavy, ornamenty… Jako jedna socha přecházející do druhé. Jsme tu úplně sami, slunce začíná zapadat a barva kamene je ještě hřejivější. Nikomu z nás se myslím z té poklidné atmosféry nechce odcházet. Musíme ale už ke Ganze, najít si dobré místo na břehu před začátkem slavnosti.

To, že je Haridwar místo poutníků, lze dobře odhadnout už cestou k němu. Muži v oranžovém přichází po hlavní cestě a jejich koncentrace se směrem k centru města zvětšuje. Slunce už je za obzorem a všichni míří ke Ganze. I my. Vystoupili jsme z auta, u prvního stánku jsme si každý za 20 rupií koupili obětní květiny se svíčkou vložené do velkého listu, které se posílají po řece. Nemáme čas obdivovat obrovskou sochu Šivy tyčící se nad vodou a spěcháme ke Ganze.

Sundáváme obuv a vstupujeme jako všichni ostatní naboso k hlavnímu Ghátu, břehu s přístupem k vodě. Na první pohled to vypadá jako trochu přeplněné koupaliště. Pár mužů se koupe, spousta lidí sedí na břehu a naše chodidla šlapou po mokrých dlaždicích. Místa na sezení na zemi na schodech jsou už plná, přímo u vody také. Neskutečná paleta barev šatů.

Je tu také pár mužů v modrých košilích, organizátorů. Jeden z nich se nás ujal, vidí že máme v ruce obětní květiny se svíčkami a také vidí, že jsme trochu vyjevení turisti. Pomohl nám protlačit se až přímo k řece. Tak blízko, že si musím vyhrnout kalhoty, chodidla mám ve vodě. Ani jsem se nenadála a tady se nás okamžitě každého ujali další “organizátoři”, kteří nám chtějí pomoci s obětním rituálem. Mám po něm opakovat nějaké verše, je to prý pro zdraví a štěstí celé mojí rodiny. Nezapomene dodat, že je potřeba přispět a že je normální dát 1000 nebo 2000 rupií. Začínám chápat, že to není úplně v pořádku… Vedle mě vidím, že spolužačka je také pod stejným tlakem. Nechám mu nedobrovolně tři stovky, ať už to mám za sebou. Zapálí mi svíčku a pod stresem ji s květinami posílám po řece. Nestačila jsem si ani nic přát. Další lidé se tlačí k řece.

Dav nás, naši skupinu, trochu rozdělil. Snažila jsem se alespoň zrakem udržovat kontakt s ostatními. Stálá jsem lehce nad nimi, na schodu, a měla jsem docela dobrý výhled na řeku. Vedle mě stál mladý Ind. Nagelované vlasy, na očích Ray ban brýle, před obličejem mobil. Celou slavnost strávil doslova online. Kultura selfie a sociálních sítí bohužel zastihla i Indii a i takové okamžiky.

Asi i kvůli němu a dalším svítícím mobilům kolem a předešlému zážitku jsem z celé slavnosti měla spíše rozpačité pocity. Ganga arti pokračovala krátkým zpěvem, kdy hlas z rádia zazpíval pár veršů a masa lidí opakovala. Součástí obětního rituálu bylo i lití litrů mléka do řeky, zapalovaly se větší ohně, zvony zvonily… Celý dav byl kupodivu velmi klidný, žádné strkání. A se stejným klidem se všichni lidé rozešli.