Po prvním týdnu jógového kurzu máme zasloužený den volna. Spolu se spolubydlícími a dvěma spolužáky z Indie vyrážíme na výlet do hor. Jeden ze spolužáků tu má auto a tak jedeme o pár set metrů výš do města Dhanolti, asi 44 km odsud. Cesta je doslova jedna serpentýna za druhou. Postupně se cesta zužuje a dvě auta se opravdu těžko vyhnou… Spolužák, který řídí, je z Dillí, a na takovou horskou cestu není zvyklý. My v zádu jsme ale rádi, protože na Inda tak řídí opravdu opatrně.

Cesta byla sice náročná ale poklidná a krásná. Nemohla jsem se na ty zelené, hustě zarostlé vršky vynadívat. Tolik odstínů zelené, která se v dáli se zvětšující se vzdáleností kopců ztrácí do šedivé. Asi po hodině cesty jsme vystoupali tak vysoko, že jsme v dálce viděli bílé, zasněžené šestitisícovky. Nevěřila bych, že mě to tolik vezme, ale měla jsem z toho doslova husí kůži. Ta bílá masa. Krásná, ale zároveň z ní šelbstrach. Autorádio hrálo indické mantry a všichni jsme mlčeli a vstřebávali tu ranní atmosféru v horách.

Po dvou hodinách cesty jsme dorazili do Dhanolti, asi 2300 m.n.m. Nechali jsme tu auto a vydali jsme se po hlavní cestě asi 6 km do mírného kopce. Bílé vrcholky už nebyly vidět. Všude jen oáza zelené. Sem tam nějaké obydlí a kolem schůdkovitá políčka.

Z hlavní cesty jsme odbočili a pokračovali jsme spolu s mnoha dalšími Indy do kopce k poutnímu místu Surkanda Devi Temple. Sem už může každý opravdu jen pěšky. Ty poslední dva kilometry v posledním slunci do strmého kopce byly náročné. Byli jsme jako opravdový poutníci. Těsně před chrámem jsme museli odevzdat boty a na prostranství chrámu jsme všichni bosi.

Surkanda Devi Temple je hinduistický chrám v téměř 3000 m.n.m. Je tu pěkný výhled do všech světových stran. Uvnitř hlavní budovy jsme dostali požehnání, tikku (červenou tečku mezi obočí) a kus kokosu a pufované rýže. Pak jsme zaujatě pozorovali jak další, oddaní hinduisté přijímají jejich požehnání. Venku v prostranství chrámu zní buben, který se mísí se zpěvem žen v barevných sárí. Ty opodál tančí a radují se. Opice se také radují, protože ujídají tzv.prasad, obětní kousky kokosu a dalšího jídla, které lidé pokládají k oltářům.

Jsme tu jednoznačně jediní “bílý” a tak i my tu jsme tak trochu atrakcí sami o sobě. Hlavně mladí ale i starší Indové se s námi chtějí vyfotit. Dojali mě dvě holčičky, které kolem mě nejdřív jen chodily, usmívaly se a pak se odvážily zeptat odkud jsem. Byly nadšené, trochu nervózní a nakonec mi řekly, že jsem první cizinec, se kterým se kdy ve svém životě bavily.