Přesně po roce jsem zpátky v Indii. Několik tisíc kilometrů od místa, kde jsem loni strávila pár týdnů. Tehdy v Kerale a Goa jsem si užívala pláže, palmy a mořský vzduch. Tady na samém severu Indie na mě nejprve padl velmi těžký vzduch smogu v Dillí a pár hodin později jsem byla v úžasu z vrcholků hor a zeleně kolem divoké Gangy. A i přesto, že je krajina severu Indie tak jiná od té na jihu, mi tu je od začátku tolik věcí tak povědomých a cítím se že jsem “zase zpátky”.

První zastávkou na mé cestě po severní Indii je Rishikesh, město v zeleném údolí na posvátné Ganze, považované za “yoga capital”, hlavní město jógy. Jógové školy a meditační centra jsou tu opravdu na každém rohu a obávám se, že “yoga business” vládne nejen v západním světě, ale i tady.

Pravou duchovní atmosféru je ale cítít kolem Gangy. Ta je tu, v začátku svého toku, čistá, místy divoká a už dost široká řeka. Vykoupat se v ní je pro hinduisty očistný rituál. Já jsem si v ní jen namočila nohy. Je příjemně chladná, rozhodně nijak nesmrdí.

Kolem Gangy je množství hinduistických chrámů. Vstoupit můžete jen bez bot. Ty vám za příspěvek pohlídá “hlídač bot”. Naboso pak můžete projít jednotlivé svatyně s barevnými a zdobnými podobiznami hinduistických božstev. Guru ašrámu vám pak může nabídnout púdžu, obřad, která může mít mnoho forem. Například za odříkávání veršů vám guru nabídne si potřít čelo a vlasy vodou z Gangy, mezi obočí vám potom obtiskne žlutou nebo červenou barvou tzv. tikka a na zápěstí uváže červenonožlutou šňůrku. Potom si samozřejmě řekne o příspěvek – stačí 10 rupií (asi 3 Kč) a ti svědomitější vám na to dokonce vypíší příjmový doklad.

Městem se potlouká celá řada poutníků, tzv. sadhové. Nemají na sobě mnoho oblečení, jsou velmi hubení a obličej mají pomalovaný barvami. U sebe mají jen roztrhanou mošnu a někdy i něco na žebrání. Na první pohled vypadají pro nezkušeného Evropana dost strašidelně. Mě jeden pořádně vylekal hned první den krátce po příletu. Když nás taxikář vezl do hostelu a na pár chvil zastavil a vystoupil z auta, aby se zeptal na cestu, tak mi z ničeho nic jeden takový sadha zaklepal na okýnko auta přímo u mé hlavy. Myslím, že zděšenější výraz dlouho neviděl. Místní, Indové, jim dávají pár drobných nebo něco k jídlu a tito duchovní muži jim zato požehnají a pak pokračují dál ve své cestě.

Centrum Rishikeshe je rozdělené Gangou na dvě části a ty jsou spojené dvěma lanovými mosty – Laxman Jhula a Ram Jhula, které jsou jen pro pěší, skútry a samozřejmě i krávy. Přejít most tak někdy zabere pár minut. Z obou mostů je krásný výhled na Gangu, z jejíhož proudu a síly jde opravdu respekt, a dále na chrámy podél řeky a koupající se lidi.

Mimo duchovní centrum města je Rishikesh typickým indickým městem, kde vaše oči neví, kam se dřív dívat a při každém přecházení ulice jde tak trochu o život. Troubení aut, tuktuků, motorky, stánky s ovocem, obětními předměty, ale třeba i kanystry pro převoz vody z posvátné řeky. I přes ten chaos ale z Rishikeshe cítím klid. Asi je to i těmi kopci, které jsou na pozadí toho všeho dění. Už zítra vyrážím do této syté zeleně. Čeká mě asi dvě hodiny cesty severně od Rishikeshe, nad město Dehradun do 1000 m nad mořem, kde strávím tři týdny v jógové škole.