Je to jízda!

Dnes jsem se vydala na průzkum vzdálenějšího okolí. Vyšla jsem směrem na jih od Baga beach. Mým cílem byl asi 8 km vzdálený Fort Aguada, pevnost s velkým majákem ze 17.stoleti. Ve více než třiceti stupňovém vedru a s všemožnými setkáními na cestě to byl výlet na celý den.

To že vím, kam se vydat, kde se najíst a obecně se umím orientovat, je díky skvělému průvodci od vydavatelství Lonely planet. Má ověřené a aktuální tipy. Hned ráno jsem si to potvrdila, když mne zavedl na snídani do levné a zároveň té nejlepší vegetariánské restaurace v okolí Baga a Calangute. Na doporučení obsluhy jsem posnídala Rawa masala, obrovskou křupavou palačinku plněnou šťouchanými bramborami podavanou s kořeněnými omáčkami. 

Posilněna jsem se vydala dál na cestu. Na troubicí auta, motorky, hulakajicí taxikáře i obchodníky jsem si myslím už zvykla. Nejlépe funguje neohlížet se, tmavé brýle na oči a jít svou cestou. Největším nebezpečím na ulici je ale doprava. Krávy, tuk-tuky, motorky, auta, psi – chaos sám o sobě. A navíc jezdí se tu vlevo, takže přecházení silnice je pro Evropana o to více matoucí a život ohrožující.

Abych trošku odlehčila svojí pozornosti, šla jsem většinu cesty po pláži. Bosky v písku po okraji oceánu s vyhrnutými kalhotami a jen sledovala, jak mi vlny smáčí nohy. Pobřeží je lemované tzv. beach shacks, plážovými bary, kde si můžete vypít drink, poležet ve stínu slunečníku na lehátku či houpací síti. 

Později odpoledne jsem dorazila až k Fort Aguada, odkud byl po vyfuněném kopci zasloužený výhled na moře na obě strany. Na sever směrem k Baga a na jih přes ústí řeky Mandovi.

Představa cesty zpátky do Baga pěšky mě netěšila, brát si taxík taky ne tak jsem se rozhodla jet alespoň kus cesty autobusem. Pod Fort Aguada měla podle mapy být zastávka autobusů směrem do Calangute, 2km od Baga. Stálý tam dva oprýskané autobusy bez řidiče. Po chvilce se řidič objevil. Do Calangute prý jede, platit nic nemám a mám si jít sednout. Nasedla jsem, zavřela za sebou vyklápěcí dveře, kterými nasedají cestující, vybrala si sedadlo s nápisem ladies only a čekala, co bude. Řidič šel ještě něco zkontrolovat ven, pak si vepředu zapálil dvě vonné tyčinky, zapnul disko hudbu a jelo se. 

A byla to teda jízda! Cestou jsme nějakým záhadným a velmi rychlým způsobem nabírali další cestující. Něco asi jako indická zastávka na znamení, ale s tím že se už autobus rozjíždí, když má člověk ještě jednu nohu na chodníku. Penize za jízdu pak vybíral jeden mladík po tom, co se autobus naplnil. Byla jsem jedina Evropanka na palubě a taky jsem si tu cestu myslím nejvíce užila. Horská jízda za 10 rupií 🙂