S trochou nadsázky je bolest v pohybovém aparátu jednou z mála našich životních jistot.

Někdy je nám naprosto jasné, proč nás někde zrovna bolí. Úraz, náročná fyzická práce… Mnohdy si ale zoufáme, že nás zas bolí v zádech nebo v koleni, když jsme nic těžkého nedělali. Bolest přichází, odchází a pak se zas po čase  z ničeho nic objeví. Jinde nebo na stejném místě. A nechápeme proč.

Mozek v hlavní roli

Odpověď nám může nabídnout bližší pohled na fungování pohybového aparátu, systému všech svalů, kloubů, kostí, vazů, fascií ale i nervů. Mozek bychom dokonce měli považovat za nejdůležitější pohybový orgán, protože hraje naprosto klíčovou roli v našem pohybovém chování a držení těla. Na základě neustálého vyhodnocování informací, které přicházejí z venku a z těla, mozek rozhoduje o tom, které svaly se kdy a jak budou aktivovat a které budou odpočívat.

Naše pohybové chování je tedy výsledkem procesu volby. Do určité míry je to rozhodování vědomé – dle vlastního záměru se rozhodujeme zda a jaký pohyb uděláme. Právě jsme se rozhodli použít svaly naší ruky, abychom otevřeli tento článek, nerozhodli jsme se vstát a jít ven. Z předání části řízení pohybového aparátu pod volní kontrolu naší osobnosti mohou vzniknout dvě základní rizika, ze kterých může bolest pramenit – člověk svůj pohybový aparát příliš přetěžuje nebo naopak ho nezatěžuje dostatečně.

Síla podvědomí

Takto černobílá situace je ale snad jen u vrcholových sportovců nebo lidí upoutaných dlouhodobě na lůžko. U naprosté většiny z nás hraje při vzniku bolesti pohybové chování, které je řízené převážně podvědomou částí našeho myšlení.

Po celý život na nás bez našeho vědomí působí vlivy, které formují naše pohybové vzorce a držení těla. Společenské normy, pracovní podmínky, psychický stres ale i únava a lenost. Pod jejich tíhou vždy nevědomě volíme to nejpohodlnější a nejméně náročné držení těla, které se postupem času stává zvykem. S věkem se naše pohybové chování stává jednostranné, chudé a ustrnulé. Vynucená statická pozice při práci nebo permanentní pocit psychického vypětí vedou bez našeho vědomí ke svalovému stažení a strnulosti.

Jak tedy dochází k bolesti?

Proč je strnulost a jednostranná zátěž takový problém a jak to souvisí s bolestí? Jednoduše řečeno – náš pohybový aparát je uzpůsoben k pohybu. K rytmickému střídání aktivace a uvolňování svalů. Jedině tak je dobře zajištěn nezbytný průtok krve tkáněmi a odpočinek pro svalová vlákna a neurony. Pokud je sval permanentně zaťatý, jeho staženými vlákny nemůže volně cirkulovat krev a lymfa, sval se stává oteklý, ztuhlý a bolestivý. Přetížené svaly pak svým stažením ovlivňují postavení kloubů a celkového držení těla.

Podvědomé řízení držení těla a pohybu nás tak může dostat do začarovaného kruhu – bolest nás vede k omezení pohybu, strnulosti, a tím k dalšímu stažení a bolesti.

Jak z toho ven?

Myslím si, že nejlepší, ale i nejdelší, cesta je přes využití vědomí. Vnímání a odhalení příčin jednostranného zatěžování a stereotypního napětí v těle. Zkusme začít tím, že si uvědomíme, jak každý den usedáme za pracovní stůl a jak se tam za hodinu najdeme. Zkusme zjistit v jaké pozici večer odpočíváme. Jestli se přistihneme, že v kavárně nebo autobusu sedáváme s nohou přes nohu, zkusme nohy vyměnit. Zkusme mozku začít nabízet i jiné impulsy a informace, zkusme jako děti hledat rozmanitost a hravost v pohybu. Zkusme rozbourat začarovaný kruh strnulosti.