Být nemocný při cestování o samotě je jedna z nejhorších věcí, které vás na cestě mohou potkat. Muset si obstarat jídlo, pití, ubytování, léky a čisté prádlo, když vám není dobře není moc legrace. Navíc v tom horku a uprostřed džungle malého ale živého města jako je Alleppey, kdy se venku neustále vyhýbáte skútrům, musíte se nějak dohodnout s řidiči tuk-tuků, snažíte se ignorovat pokřiky na ulici a neustále řešíte, jestli to, co sníte či vypijete vám neudělá ještě hůř. A když už tedy konečně poctivě ležíte na pokoji v posteli, musíte mít přes sebe moskytiéru, kterou jste si amatérsky přimontovali na lampu nad postelí a která na vás spadne vždy, když jen trochu neopatrně vylézáte z postele. Dny v Alleppey byly dny, kdy jsem měla celé Indie po krk.

Měla jsem naplánované čtyři dny v horách a čajových plantážích v Munnaru, asi šest hodin jízdy autobusem odsud, ale musela jsem zůstat čtyři dny v Alleppey v posteli. Paralen nezabíral a tak došlo na antibiotika, která jsem s sebou měla z domova. Když jsem ale i druhý den s antibiotiky stále měla zvýšenou teplotu, ošklivý kašel a silnou bolest hlavy, tak mi došla trpělivost a rozhodla jsem se navštívit indického lékaře. Našla jsem dle doporučení ordinaci doktora Rajiva. Když jsem otevřela dveře a viděla tu plnou čekárnu nemocných Indů, starých, mladých… Stála jsem tam asi půl minuty s otevřenou pusou než mi došlo, že mi vlastně nic není. A čekat tady by znamenalo chytit něco daleko horšího. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně jen netrpělivá. Je to normální průběh nemoci, chce to prostě ještě pár dní ležet, dobrat antibiotika a rozloučit se s cestou do hor. 

Opravdu, potom mi bylo den ode dne lépe a po pár dlouhých dnech jsem měla konečně sílu nasadit batoh na záda a vydat se dál na cestu. Jela jsem prvně dálkovým autobusem. Asi hodinu a půl cesty do Kochi, kde strávím svých posledních pět dní v Indii. Byla to teda jízda. V průvodci psali dobrou radu nesedat si na místa nad koly. Bohužel jinde než nad těmi zadními nebylo místo. A teda musím říct, že když si to řidič drandil bez náznaku zpomalení přes četné retardéry, tak se divím, že moje vnitřní orgány zůstaly po té jízdě na místě. V autobuse cestovali samí muži -Indové, já a jeden pár že Švýcarska asi v mém věku. Jsou už půl roku na cestě. Doma vše prodali, autem projeli východní Evropu, auto nechali v Gruzii a přes Rusko a Kazachstán docestovali až na jih Indie. 

První dva dny v Kochi jsem se většinu dne ještě šetřila v posteli. Našla jsem si ubytování u jedné indické křesťanské rodiny. Hned za mými okny pokoje byla mešita, ze které bylo několikrát denně slyšet svolávání k motlitbě. První čas motlitby byl ráno kolem 5:30. To jak se tu různá náboženství a kultury krásně mísí jsem ale pořádně poznala, až když jsem vyšla ven. Ve čtvrti Mattancherry například bezprostředně vedle sebe najdete hinduistický chrám, židovskou synagogu a portugalský palác z 16.století. Nedaleko je pak impozantní římskokatolická bazilika Santa Cruz a kousek od ní františkánský kostel svatého Františka. Symbolem a nejvíce fotografovaným objektem města Kochi jsou pak tzv. Chinese fishing nets, obrovské  rybářské sítě ze dvora císaře Kublaj-chána z roku 1400. 

Kochi je zároveň i městem, kde můžete blíže poznat starodávné indické divadlo, tzv. Kathakali. Jsou to hry založené na příbězích ze staroindických eposů Rámájany nebo Mahábháraty. Herci mají velmi bohaté kostýmy a sytě namalovaný obličej. Jeden večer jsem si na představení zašla. Můžete na něj přijít už o hodinu dřív a vidět, jak se herci malují. Je neuvěřitelné, že ty syté barvy, kterými si malují celý obličej, jsou všechno přírodní pigmenty smíchané s kokosovým olejem. Po dlouhé přípravě herců pak na pódium přichází vypravěč a vysvětlil nám některé hlavní rysy Kathakali. Herci komunikují především výrazem v tváři, očima a dále pak gesty rukou, tzv. mudrami, a tanečními kroky. Před představením si herci vkládají pod spodní víčko dráždivé semínko, které zkrvaví jejich bělmo a jejich výraz v očích je ještě dramatičtější. Musím říct, že takovou hru očních svalů jsem ještě neviděla a už jen kvůli tomu bylo představení úchvatnou podívanou.

Kochi nabízí i pláže. Bohužel kvůli řádění tropické bouře na začátku prosince byla pláž v centru Kochi úplně zničená. Bílý písek byl pryč, promenáda podél pláže byla místy podemletá a zábradlí poničené. A všude nános odpadků. I přesto tu na kamenech či na zemi místní rádi sedí a pozorují západ slunce. Já jsem si ještě před odjezdem domu chtěla užít opravdickou a čistou pláž a tak jsem si poslední den udělala výlet pár kilometrů za město. Přidala se ke mně ještě dvojice kluků z Berlína a jeden Ind, který pochází z Kochi ale už sedm let pracuje v Glasgow jako IT specialista a má britské občanství. Bylo příjemné mít vedle sebe mužský doprovod. Museli jsme nejprve jet trajektem (za 4 rupie) a pak necelou hodinku místním autobusem a nakonec ještě asi dva kilometry rikšou. Výprava stála ale za to. Prázdná a čistá pláž, moře klidné, takže se dalo i zaplavat. Můj poslední den v Indii byl krásný.