Ráno jsem nemohla dospat. Po měsíci řádu a disciplíny mě čekají dva týdny cestování v Kérale, nejjižnějším západním státu Indie. Ráno jsem měla objednaného taxíka, abych stihla let z Goa do Bengaluru ve 14 hodin. Odsud jsem měla navazující let do Trivandrumu, hlavního města Kéraly. 

Nevím, zda to nazvat intuicí nebo spíše mojí přehnanou pečlivostí, ale nad ránem jsem pro jistotu zkontrolovala webové stránky místního letiště, jestli můj let opravdu letí, tak jak stojí na vytištěné letence… No a v tu chvíli to vyžadovalo hodně jógového klidu! Let Goa – Bengaluru posunut o tři hodiny později. Nemám šanci tedy stihnout navazující let do Trivandrumu, kde mám koupené ubytování a následující den mi odsud jede vlak dál… Dohadovat se s Airasia, jak mohou jen tak posunout čas letu a ještě o tom nedají vědět, nemělo cenu. Zachovala jsem klidnou hlavu a začala hledat jiné možnosti. Naštěstí se mi s pomocí spolužáka z Indie podařilo koupit ještě na ten den novou, pozdější, letenku od jiné společnosti.

Po celém dni cestování přes dva státy Indie jsem konečně po 10. hodině večer dorazila do Trivandrumu. Přivítal mne pěkný liják. Tou dobou jsem ještě nevěděla, že se Kéralou zrovna přehnal cyklón Ockhi, který si vyžádal i několik životů. Takže to co padalo z nebe, při mém příletu, bylo vlastně jen pár kapek… Hned po prvních minutách v Trivandrumu mi bylo jasné, že mi Kérala nabídne o dost autentičtější zážitek z Indie než Goa.

To jsem si hned potvrdila, když jsem po odložení batohu na hotelu zamířila do nejbližší restaurace, kterou mi doporučil kluk na recepci. Pršelo, tma, bylo asi 11 večer. Naštěstí to bylo opravdu kousek od hotelu. Vevnitř sedělo ještě pár štamgastů. Budou už ale zavírat a navíc už nic nemají. Vypadala jsem ale asi dost zoufale a hladově a tak se byli zeptat u kuchaře. Zbylo nakonec zeleninové curry a chapati – placky. Nadšeně jsem kývla, že chci alespoň dvě a láhev vody k tomu. Nemohla jsem uvěřit, když jsem za tohle všechno měla zaplatit 63 rupií (na české koruny vydělte zhruba třema; v Goa jsem byla zvyklá utratit za jídlo a pití v restauraci mezi 200 – 300 r). Bylo to výborné a bylo toho tolik, že jsem to nemohla sníst.

Druhý den ráno jsem vstala brzy. Měla jsem asi jen dvě hodiny času do odjezdu vlaku. A i když venku ještě stále trochu pršelo, chtěla jsem vidět alespoň nejvýznamnější památku Trivandrumu, Padmanabhaswamy Temple, hinduistický chrám. 

Podobnou stavbu jsem nikdy na vlastní oči neviděla. Vypadala jako ze třpytivého písku. Vysoká a majestátní. Když jsem přistoupila blíž, viděla jsem, že je po celé ploše zdobená soškami a ornamenty. Měla jsem štěstí, že jsem přišla tak brzy ráno. Vypadalo to, že vevnitr zrovna skončil nějaký obřad. Z chrámu vycházeli muži v bílých nebo černých sukních a s výraznou značkou nad obočím. Chrám je přístupný jen Hinduistům a i ti se musí patřičně převléknout. Vedle chrámu je velká obdélníková nádrž s vodou.

Dost novou zkušeností pro mne také bylo, že za celé dopoledne jsem nepotkala jediného Evropana. Proti Goa opět další významná změna. Aby toho nového nebylo málo, svezla jsem se na nádraží autorikšou. Ale o cestě vlakem už v jiném článku 🙂